Clive Barker´s Jericho - recenze

Opravdu zajímavé. Před pár lety vtrhl zcela nový trend, jenž se vůbec neujal. Ano, hovořím právě o zfilmovávání těch nejznámějších, zároveň nejprodávanějších herních titulů na konzole. Nyní se hlavně po Tomu Clancymu přidává i dalších autor mnoho zajímavých románů - Clive Barker. Mnozí si ho můžou vybavit pod novelou The Hellbound heart, předlohou pro dost známý a velmi béčkový snímek (na druhou stranu je každý horor většinou podprůměrný, tedy kromě The Blair Witch 1) Hellraiser, který má snad přes šest pokračování. Cliveovi zbývá už jen „herní plátno", jehož dosáhl pár let dozadu s Clive Barker´s Undying. Tomu očividně nestačilo, takže tu máme zcela novou hru, na první pohled z oka většiny amerických recenzentů totálně odepsanou (kdo jim ještě stále věří?). V poslední době ale píší čím dál tím tupější hodnocení, takže tohle pro mě při testování Clive Barker´s Jericho nebyl žádný závažný problém. Po otřesných zkušenostech s tak vychvalovaným Halo 3 už můžu hrát skutečně cokoli, nic mě už nemůže překvapit.

Co mě v celku zarazilo je, že se o Jerichu se ani nijak významně nemluvilo, takže kdybych si ho nestáhl ze Steamu, asi bych o něm snad vůbec nevěděl. I přes nadprůměrnou náročnost na jednotlivý hardware jsem se u dema náramně bavil. Divné, když valný zástup kritiků Jericho hodnotí jako podprůměrnou hru. Možnost vyzkoušet plnou verzi se mi naskytla od obchodu Gamehouse, tak jsem po tom skočil. Cestou domů mě zavalovaly myšlenky, jestli tento titul fakt dokáže neodradit po prvních pár desítkách minut, jako se mi to stává v poslední době skoro pořád (a to nejen u her). Teď akorát prozradím, že mě hra nepustila od moji přenádherné HD Ready více jak dvakrát – tak těžce návykový titul se dnes vidí jen málo kdy. Inu, bohužel. Kombinace střílečky z prvního pohledu s hororem totiž skoro nikdy nedopadne na konzole nějak extra dobře, tady je to opačně. Důvody proč se mi na rozdíl od ostatních recenzentů líbí jsou dále v textu. 

Zastavme zlo 

Elitní speciálně vycvičená jednotka (něco jako z F.E.A.R.) je vyslána do vědeckého komplexu kvůli informacím, naznačující něco opravdu děsivého. Nikdo se odtamtud nehlásí, nereaguje na příchozí zprávy. Na vás je tedy zjistit onen důvod, proč se to děje. I když jste tvrdě trénování na všelijaké situace, nyní nebudete procházet rájem, nýbrž peklem. A to doslova! Nic jako Doom 3 nebo jemu podobné, co si na něj jen hrají, zde to jde ještě dál, něž kam kdy šel hodně lidmi uznávaný psychologický survival horor Silent Hill. Přidejte si akční zpracování, děsivě vykreslené vyvržence z pekla (hlavně pak samotné bossy), naprostou tmu, kde ani baterka nepomáhá, či zkrvavené zdi spolu se shnilými mrtvolami, podlahy zcela všude. Nejlépe se k Jerichu dají přirovnat asi dva filmy - například Hellraiser, Horizont Události co se vynikajícího ztvárnění děsu, strachu, zrůdnosti, apod. týče.

Na rovinu – děj skutečně nepatří mezi něco úchvatného, respektive nepředvídatelného, ale na druhou stranu nedochází k trapným milostným scénám i naprosto blbě sepsaným dialogům. Jak se proplétáte zápletkou skrz reálný svět, prolínaný s peklem, postupně ztrácíte jednoho člena za druhým. Atmosféra nabírá na obrátkách, tím pádem i obrovské změny chování jednotlivých postav bortí čím dále více šance, hlavního hrdiny hry kapitána Devina Rosse i ostatních členů jednotky, na přežití a zároveň primární úkol z velitelství. Paranoia, šílenství, beznaděj se tedy stávají běžným denním chlebem zvláště pro Franka Delgada, který podléhá těmto stavům v mysli každou vteřinu od chvíle, kdy uviděli ten děs, jenž mají před sebou. Kapitán Devin Ross je zavražděn hned po pár minutách hraní – ale pouze jeho tělo je z kola ven, avšak ne duše!

Vypadni z mé hlavy 

Zásadní pohnutí ve směru hratelnosti se nyní opět rozbila zeď lenosti inovací, vývojáři z Mecury Steam pod taktovkou Clive Barkera zvedli svoje tlusté líné španělské zadnice a zkusily takovou menší „old-school" věcičku, jakou si pamatuji z dřívějších dob Playstationu 1. To znamená, že na nás čeká několik plně libovolně ovladatelných postav, každý s vlastním chováním (včetně hlášek), zbraněmi nebo zvláštními schopnostmi, jež jsou úplně všichni obdařeni. Náš kapitán, již dávno po své tragické smrti, zjistil, že má schopnost přemisťovat se z jednoho člena elitní jednotky do druhého – respektive z mysli do mysli a následně plně ovládat jejich pohyb i pomocí mluvení dávat opět rozkazy svým podřízeným. Jak je pak z dialogů ve hře slyšet, ne zcela každému se plně líbí toto Devinovo převtělování do nich samotných. Tím pádem také můžete ovládat nejen jejich zbraně, ale především unikátní schopnosti, které jejich užití je naprosto nezbytné pro odstraňování nepříjemných překážek jako zdi, nepřátelé, zamčené brány apod.

Každopádně kromě hororového pojetí je zde ještě mixovaný s tím akčním. Jednotlivé charaktery jsou obdařeni jak primárními ale i sekundárními zbraněmi. První druh znamená všemožné palné od obyčejných plnoautomatických pistolí, brokovnicí, samopalů až po vynikající kulomet. Druhou pozici v arzenálu tvoří nepalebné, po většinou různé mačety, meče atd. Pokud se stane, že už už vám hrozí konečná s municí, prostě stačí pomocí schopností zpomalit například čas, přeskočit na další postavu, jež pomocí ohnivého draka zabije všechny příšery v okolí. Vynikající. Hratelnost jednoduše neobsahuje žádnou větší trhlinu, kazící bez tak ponurou atmosféru. Levelů je v celku hojná míra, rozhodně jich má Jericho víc než bylo v Halo 3. Ani jejich herní design zase tolik není opakován, což jsem postřehl díky pár jakž takž minimálně osvětleným místům - v totální tmě vývojáři mazaně skryli veškeré chyby (baterka vám opravdu nepomůže).

Jako slepec 

Už je to tak. Po nějakých více jak devadesát procent kompletního průchodu hrou si budete připadat jako totální slepci. Dokonce ani baterka na zbrani s časovým limitem při jejím spuštění vám ale vůbec nepomůže. Každopádně reálnost v této věci nabírá na plných obrátkách, poněvadž když po celé základně spadne elektrický proud, v žádném případě není možné něco vidět, že? Maximálně na pět až deset metrů se jakž takž alespoň trochu v interiérech plně využít světlo z baterky dá. V exteriérech se buď smiluje měsíc, svítící po cestách, po nichž se máte vydat nebo chytře díky dost častým přestřelkám i zapálených sudech (něco jako mají bezdomovci v centrální části města Los Angeles). I tak se dá dobře poznat, že prostředí je naprosto fenomenálně vykreslené, daleko lepší než v Half-Life 2 a to už něco znamená. Ostatně ani veškeré postavy neobsahují sebemenší či jakoukoli chybičku i pro naprosté rýpali.

Přese všechno navzdory hojně vychvalovanému výkonu naší X-Box 360 by i slepý poznal, že holt grafická karta není zase tak výkonná, jako Microsoft tvrdil. Při průchodu v některých úrovních se náš úhlavní nepřítel, Frame Rate, sem tam znatelně klesá. Samozřejmě je plynulost několikanásobně lepší než má pěkně odfláklá konverze F.E.A.R. z počítače na konzole, kolísavost sami poznáte. Naštěstí se nejedná o neustálé padání o desítky frameů, takže si vynikající grafické zpracování můžete vychutnávat každičký moment, kdy ovšem nebojujete o vlastní kejhák. Druhou a zároveň poslední výtku bych měl k příběhovým prostřihům mezi jednotlivými úrovněmi – žádné zde ani nejsou. Tedy pokud nepočítáte hned tu první v podobně intra, kde se v helikoptéře pomocí dialogů dozvíte váš primární úkol, seznámíte se s hlavními postavami. 

Velké překvapení

Jak jsem již v úvodních článcích textu recenze zmínil, díky americkým hodnocení bych si málem Clive Barker´s Jericho ani nevyzkoušel. Ale pokud můžou dát Halo 3 maximální počet bodů, nebyl pochyb o tom, proč by tahle hra nemohla být dobrá. Popravdě až tak skvělou jsem si opravdu nečekal, minimální chyby v grafice ani nemožnost multiplayeru nezabránili totální závislosti neustálého hraní do doby, dokud nedovršily závěrečné titulky. Nápaditost s převtělováním do ostatních členů týmu a jejich následné plné využívání se na bez tak zábavné hratelnosti jen připsalo. To samé platí i o desítkách dalších věcí, fenomenální grafice, Silent Hillovského stísněného pocitu, či přenádherné brutality, spoustě přestřelek apod. Co se životnosti týká, není nijak dlouhá, ani zase nějak krátká – jednoduše akorát. Počítejte s tím, že po Jerichově dohrání si ji jisto jistě projdete ještě několikrát, peklo také nikdy jen tak neskončí. Hodnocení plných devadesát procent si Clive Barker´s zaslouží se vší parádou, kromě Half-Life 2 a pár dalších titulů beru Jericho jako jedno z toho nejlepšího, co se prozatím na X-Box 360 mohli vůbec objevit.