Circus Grande - recenze

Měli jsme tu už různé budovatelské strategie. Každý z nás by jistě dokázal vyjmenovat několik zástupců tohoto žánru, od legendárního Transport Tycoon, přes Railroad Tycoon až… až po Cirkus Grande. V herním světě je možné úplně vše, tak proč ne simulace řízení cirkusu? Stylové hlavní menu, na jehož pozadí je – jak jinak – cirkusová manéž s vystupujícími artisty a zvířaty, umožňuje editovat hráčský profil, nějaké to nezbytné nastavení, a pak dvě „herní“ položky: volnou hru a kampaň. Můžete také navštívit několik ukázkových představení. Protože volná hra je vlastně volnou variací hlavního herního módu a v některých ohledech (jako je množství a rozličnost věcí a účinkujících) přímo závisí na tom, kam jste se v kampani propracovali, věnujme se v následujících odstavcích hlavnímu módu hry. Hra vás může zavést do tří lokalit: Evropa, Amerika a Orient. Hlavním hrdinou, do jehož kůže (a starostí) se vžijete, je mladý muž jménem Petr, kdysi úředník v bance, nyní však nový principál cirkusu. Celý svůj příběh o tom, jaký osud ho z banky zavál právě k cirkusu, vám detailně odvypráví sám v úvodní sekvenci na pozadí dvourozměrných obrázků. Není to zdaleka jediná mono- či dialogová pasáž. Pár poznámek jim ještě věnuji později. Nyní se ocitáte se v pozici šéfa továrny na zábavu, podniku, který… který jaksi neprosperuje. Lidé nechodí, nic se nedaří, pokladnička zeje prázdnotou. A aby to nebylo tak jednoduché, váš ansámbl tvoří věčně opilý starý klaun, snad ještě starší kůň, mírně přitroublý artista, trojlístek vystrašených psíků a jeden mluvící, ba užvaněný pes Buddy, který je ovšem do manéže nepoužitelný. Zato má ale zkušenosti s tím, jak má vypadat vedení cirkusu, takže jeho rady jsou zejména v začátku neocenitelnou pomocí. Funguje ve hře vlastně jako „živá“ nápověda. Díky Buddymu záhy pochopíte, jak najímat další účinkující nebo zaměstnance (uklízeče, veterináře, ošetřovatele, doktory), jak vytvořit představení. A jak se z toho cirkusu nezbláznit… Základní obrazovka je pohled na areál cirkusu s pozadím města z víceméně ptačí perspektivy. Úhel pohledu lze nastavit kurzorovými šipkami, nebo myší. Klávesa F5 přepne pohled do módu procházky, ve kterém z pozice třetí osoby pobíháte s mladým principálem po cirkusu. Tedy předněji po chodníčcích v areálu. Na trávu se přece nešlape! Byť procházkový pohled nepřináší žádnou zvláštní funkci navíc, je to bezesporu příjemné zpestření, procházet se kolem klecí se zvířaty, případně zajít „na návštěvu“ k některému z účinkujících. Nad tím vším ubíhá čas, nikoli však neúprosný, protože ho máte plně v rukou vy. Od úplného zastavení až po několikanásobné zrychlení. Spodní okraj obrazovky okazuje herní ikony – hlavní menu, denní plán, ikony stavění, chodníku a buldozeru. V pravé části se ukazují ikony možností budovy, která je zrovna vybrána. O peníze jde až v první řadě. Nejinak tomu je i ve hře Circus Grande. Protože areál má docela slušnou rozlohu, je možné na něm postavit několik rozličných komerčních budov. Nemusíte tedy ani zdaleka vydělávat peníze jen v manéži, ale třeba prodejem hamburgerů, cukrové vaty, nebo zmrzliny. Anebo můžete areál otevřít veřejnosti jako menší zoologickou zahradu. Pravdou nicméně zůstává, že největší výnos obvykle mívají sama cirkusová představení. Jenže je tady drobná zrada. Diváci si nekoupí lístek před představením, nýbrž napřed si počkají, co že jim vlastně předvedete, a teprve podle míry spokojenosti otevřou portmonky a hodí vám do pomyslného klobouku nějaký ten bakšiš. Návštěvníci cirkusu se rekrutují z různých vrstev, jsou různě bohatí a mají různý vkus. Není těžké si domyslet, že nejtučnější výdělky skýtají diváci s největším počtem hvězdiček – tudíž nejbohatší. A nejnáročnější, třeba dodat. Takže těm už určitě nebude stačit pár klaunských pádů na zadek a šiml, co rozvážně chodí po lavičce. Ba ne, pro takové návštěvníky už musíte udělat show takových kvalit a efektů, že ředitel TV Nova začne brečet. Vskutku na vyšších úrovních představení často připomíná spíše diskotéku. Krom toho jim musíte zajistit pro návštěvníky perfektní servis v podobě nejrůznějšího občerstvení i sociálního zařízení. *reklama* Představení se vytváří příslušným odkazem u šapitó, případně přes rozpis denního plánu. Stačí vybrat účinkujícího a následně ze seznamu dostupných cviků ten, který chcete do programu použít. Snadno lze přidat hudbu, změnit nasvícení, efekty… Vše si můžete prohlédnout v náhledu – užitečné funkci, která vám pomůže odhalit leckterý nesoulad v manéži. Skládání představení je už samo o sobě takřka strategickou hrou. Jak už bylo řečeno, náročnější diváci se nespokojí jen tak s něčím. Navíc jsou až nepříjemně citliví na chaotičnost představení. Až se vám postupem času rozroste ansámbl i škála efektů, budete si představení modelovat klidně i hodinu. Složené představení pak začne automaticky ve vybranou denní dobu. V průběhu zhruba čtyř hodin herního času je u šapitó dostupná ikona, jejímž prostřednictvím se jako principál přijdete na představení svých oveček podívat. Časem vás spolehlivě omrzí dívat se na představení, takže je necháte jen tak plynout a počkáte si až na výsledky. Pro úspěšné fungování podniku je třeba dobře se starat o zaměstnance – v tomto případě zejména o účinkující. Jeden každý účinkující má svůj životní příběh, své vlastnosti a limity. Vyvíjejí se, zlepšují, vyžadují lepší podmínky a tak dále. To vše je třeba respektovat a uzpůsobovat podle toho přístup k postavě. Nespokojení účinkující v manéži často kazí, hůř se učí nové kousky a mohou cirkus i opustit. *reklama* Vše popsané je velmi pěkné, avšak přesto, nebo možná právě proto v podobných hrách často vážně hrozí riziko stereotypu a stále se opakjící nudy. Tvůrci hry se tomuto nebezpečí celkem srdnatě brání příběhem kampaně. Zde se tak trochu vracím k mluvícímu psu Buddymu, ale především k oněm dějovým sekvencím na pozadí 2D obrázků. Prostřednictvím obou těchto prostředků dostáváte coby principál Petr úkoly, které je třeba splnit. Zpravidla se jedná o vytvoření představení s určitými parametry. Je třeba tvůrcům vyseknout poklonu za to, že nový úkol přijde právě v tom momentě, kdy se vám hra začne zdát stereotypní. Navíc jsou dobře – neříkám dokonale, ale určitě dobře – napsané dialogy, takže občas se i pobavíte. (Třeba když k vám přijdou vymáhat „dluh“ mafiáni s německým přízvukem a občas mají problém domluvit se i sami mezi sebou.) Scénář herního příběhu je vůbec velmi silnou stránkou Cirkusu Grande. K zajímavým vychytávkám přidám ještě možnost různými manažerskými akcemi ovlivňovat rozpoložení postav a v případě postav ženského pohlaví dokonce s některou z dívčin začít chodit a posléze i pojmout za manželku! Když pominu jednostrannou diskriminaci hráček, je to velmi hezký prvek. Nehledě k tomu, že taková manželka přináší (vedle ztráty svobody) zajímavé bonusy a v neposlední řadě cirkusácké potomky. To funguje i v říši vašich zvířecích účinkujících – leckdy je možné vytvořit z nich pár a za nějaký čas… Co je na hře zajímavého, už víme. Nyní je na čase podívat se na to, co zase až tak dobré není. V prvé řadě je to grafika. Ta je velmi jednoduchá, kde je to možné, je použita jen 2D grafika. Postavy v manéži často připomínají spíše figurky z umělé hmoty, případně vycpané exponáty z muzea. Protože Cirkus Grande se řadí mezi budovatelské strategie, asi těžko bychom čekali excelentní grafické provedení do nejmenšího detailu. Ale přestože je chvályhodné, že autoři šetří schopnosti našich počítačů, postavy v manéži mohly přece jen trochu více připomínat živé lidi a živá zvířata. Efekty, které sestávají s různého nasvícení šapitó, barevných světel a pyrotechnických kousků značně atmosféru oživují. Je ale třeba počítat s tím, že jsou na úrovni ostatních grafických prvků hry. *25* *26* *27* Vzhledem ke struktuře hry je celkem logické, že většina nedostatků se bude ukazovat v manéži během představení. Jestliže však ne právě dokonalou grafiku lze v budovatelské strategii přejít s pozvednutým obočím, další věc, která autorům zřejmě nějak unikla, vyvolá už rozpačité mručení. Představte si manéž, v ní účinkujícího, který právě provedl skok plavmo skrz hořící kruh, nebo medvěda, který objíždí vyhrazený prostor na motorce – a diváci jsou zticha jako na pohřbu. Ani sebemenší reakce. Jak ironicky působí, když se dokonce artista po předvedeném čísle ukloní, očekávaje potlesk, a ono nic! Teprve na konci celého představení se ozve jakýs takýs aplaus, i když nápadně připomíná potlesk, kterému se v divadelní branži říká „útrpák“. Zvuky jsou na tom trochu podobně, jako grafika. Žádné zvukařské hody, spíše jednoduchost, ale zároveň účelnost. Vyjadřovací schopnosti účinkujících v manéži sestávají ze dvou tří slov, což je nejmarkantnější u postav krotitelů, kteří opakují u všech zvířat a všech cviků stále stejné (někdy až trochu směšné) povely. Naproti tomu je třeba zmínit se o hudbě. Pro představení je k dispozici poměrně široká škála melodií, manažerský mód hry podmalovává lehká cirkusová hudba, která se – a to je důležité – neoposlouchá během pár hodin. Vedle hratelnosti je hudba dalším výrazným prvkem – k typu hry a cirkusovému prostředí se velmi dobře hodí a navozuje patřičnou atmosféru. Á, tak přeci! I v základním módu hry, tj. v manažerských funkcích, najde se muška! A sice při stavění budov a objektů v areálu. Poté, co se budova objeví v celé své kráse, její ikona u šipky myši stále zůstává a je docela obtížné se jí zbavit. Každé kliknutí v areálu tak nese riziko, že postavíte další objekt, i když už nic stavět nechcete. Že je to krajně nepohodlné, snad ani nemusím zdůrazňovat. Prodejci vám mohou říct, že Circus Grande je hra především pro mladší věkové kategorie. Nevěřte tomu. Nevšední nápad budovatelské strategie v prostředí cirkusu snadno přiláká pozornost každého pravověrného ctitele tycoonů a díky dobře propracovanému příběhu si ji také udrží.