Castle Crashers - recenze

Nenáročná kreslená akční arkáda vyšla původně před několika lety pro X-Box Live a nyní se konečně dostala i na PSN. Tak co nám nabídne?

Příběh je celkem lineární a vypráví o zlém mágovi, který z hradu ukradne vzácný krystal a k tomu čtyři princezny. Na vás, jako drobném rytíři je padoucha dopadnout a princezny společně s krystalem doručit zpět na hrad.

Řekněme, že příběh je zde jen takovou zástěrkou pro nekonečné vybíjení nepřátel. Těch tu je spousta různých druhů, od neškodných goblinů po rytíře vrhající cirkulárky. Postup příběhem je rozdělený na úrovně, mezi nimiž se přepínáte pohybem po velké mapě, čili si dohranou úroveň můžete kdykoliv zopakovat a nasbírat si potřebné peníze či zkušenosti. Ano, zkušenosti, poněvadž Castle crashers není obyčejnou arkádou, ale obsahuje i RPG prvky, které vás motivují procházet některé úrovně znovu a znovu, tudíž, když umřete a budete opakovaně muset projít úrovní, nejste tolik naštvaní, protože zkušenostní body získané před smrtí vám zůstávají a když už nic, tak alespoň budete o něco silnější. Jakmile získáte nový level postavy, rozdělujete určitý obnos bodů čtyřem základním vlastnostem- síla, magie, zdraví/ obrana, rychlost/ lukostřelba. Statistiky vám zvyšuje i celá škála zbraní, jež během hry objevujete či kupujete.

Další bonus představují levitující zvířátka za vašimi zády. Každé z nich musíte nejprve „ulovit“ a pak vám svou přítomností též poskytují všelijaká vylepšení. Osobně tyto zvláštnosti shledávám jako vítané obohacení jinak na první pohled bezduché mlátičky. Ovšem nenechte se mýlit, hratelnost možná ze začátku působí jednotvárně a nezajímavě, ale opak je pravdou, především pokud holdujete tomuto žánru. Během příběhu sice nenarazíte na dech-beroucí filmové sekvence jako v jiných hrách, ovšem to na druhou stranu vynahrazují narážky na známé kultovní záležitosti, například Terminátor 2 nebo si užijete čistě humorné animace. Jestli se rozhodnete hru projít jako jeden hráč, možná časem zjistíte, že to není vůbec lehké a vy se ocitnete v několikahodinovém maratónu, kdy jen nabíráte zkušenosti, abyste byli schopni postavit se novým výzvám. Na konci každé úrovně na vás totiž čeká nějaký ten boss. Každý z nich prakticky používá opakující se sety útoků, takže není problém si to pěkně odpočítat a nakonec je zasypat smrští ran.

Na chytlavé hratelnosti též přidává, že každá postava se liší speciální magickou schopností (blesk, oheň, jed, led). Boji v arénách, kde musíte odolat deseti vlnám nepřátel je možnost odemknout nové hratelné postavy, většinou jimi jsou druhy protivníků. Po dohrání hry, která vám minimálně pět hodin zabere se lze vrhnout na „insane mód“, což je obdoba ztížené obtížnosti a její pokoření bude vyžadovat vysokou úroveň vaší postavy (maximum je 99). Největší zábava této hříčky přesto tkví v multiplayeru a do společného tažení se může vrhnout až čtveřice hráčů, jak v jedné místnosti, tak online. Tady funguje dobrá kooperace a hráči si vzájemně vypomáhají a v případě potřeby se i oživují. Jediná rivalita, když opomineme sbírání pokladů nastane při bitvě o princezniny polibky, poněvadž jimi je poctěn pouze jeden zachránce. Celkově multiplayer trumfuje singleplayer a dělá celé hraní nejen lehčí, ale i zábavnější.

Nevýhodou je například u online hry nevyvážený počet zkušeností jednotlivých hráčů, takže pokud se s nízkými statistikami ocitnete na pokročilém místě v příběhu, je velmi pravděpodobné, že často skončíte bezvládně na zemi a budete čekat na spoluhráče až vás resuscitují. Nicméně hlavní příběh není jediným módem k vyzkoušení. Je tu speciální mód arénových zápasů a volejbal. V singleplayer módu se v arénách snažíte přežít co nejdéle a v multiplayeru nastupujete proti lidským soupeřům a za různých podmínek boje se snažíte dohnat jejich ukazatel zdraví na nulu. Oceňuji variabilitu těchto soubojů, protože některé jsou docela zábavné, přestože vás nezabaví na kdovíjak dlouhou dobu, přesto platí pravidlo- čím více hráčů, tím lépe. Stejné pravidlo funguje i u zmíněného volejbalu, při němž je potřeba udržet míč na protivníkově straně hřiště a vůbec není zakázáno při tom použít hrubou sílu, vlastně je to pro vítězství vyžadováno.

Ovládání je velmi jednoduché a intuitivní. Zpočátku si vystačíte se základními tlačítky, ale jakmile budete sílit, odemknou se vám nová komba vyžadující jistou kombinaci stisků pro ničivější útok. Nejspíše zůstanete převážně u těch prvotních, pomocí nichž taky není potíž hru dohrát.

Grafika Castle crashers je jednoduše kouzelná, není to sice vrchol technologického pokroku, naopak celé to působí jako pocta stařičkým klasikám, každý kousek prostředí je ručně kreslený a jiný vizuální styl vám stejně po několika hodinách s malovanými hrdiny nepřijde  vhodný. Korunu všemu ovšem nasazuje hudební doprovod, který je jedním slovem parádní. Majorita skladeb se vám svým epickým nádechem ani po x-tém poslechu neohraje, navíc se snadno vkrade do paměti a vy posléze vážně zvažujete, že si je přesunete do mp3 přehrávače. Zvuky ladí s hudbou i probíhající akcí na herní ploše, čili zde také bez výhrad.

Castle crashers je příkladem hry, kdy se z mála dá vytěžit hodně a že v jednoduchosti je síla. Jde o skvělou oddychovou hříčku, jejíž atraktivita se zvyšuje s počtem hráčů. RPG prvky, mnoho věcí k odemčení, insane mód, jsou přesně tím, co vás u ní udrží o něco déle než jste čekali a není problém se čas od času k hraní zase vracet. Doporučuji minimálně trial verzi k vyzkoušení.