Call of Duty 4: Modern Warfare - recenze

Konečně to vývojáři akčních her pochopili – ano, přes všechny ty zábavy plné dny naplněné střelbou Thompsonů, Coltů a Springfieldů jsme se dosyta nasytili (až přesytili) tématikou druhé světové války, takže to chce změnu. Čtvrté pokračování série Call of Duty s podtitulem Modern Warfare to vzalo ze správného konce, tedy z toho vzdáleně přítomného. Chvilka teoretického zamyšlení – jestliže by hráč neviděl ani neslyšel nic z prezentace tohoto titulu, zapnul si hru a začal sledovat intro, stále by nevěděl, o jakou hru se jedná. Možná by musel později sbírat vykulené oči ze země, jelikož spatření názvu Call of Duty: Modern Warfare by v jeho hlavě mohlo udělat řádnou neplechu. Moderní konflikt, jak by se dalo toto jméno přeložit, nás zavede, kupodivu, do současnosti našeho světa. Ale ruku na srdce, poněkud více akčně upraveného.

Hlavní problematikou již nebudou nepřátelé řvoucí „achtung" posílající nás do „arsch", ale po Arabsku a Rusky konverzativní teroristé, kteří jsou pro dnešní svět opravdovou hrozbou. Zvláště, když nemají co na práci a dostanou se jim do rukou jaderné zbraně. Zápletku bychom měli, teď ještě, jako když se přišívá knoflík, našít na holou kostru nějaký ten příběh, který hráče udrží o pár chvil déle na židli. Chyba lávky, série CoD sice odjakživa ke každému titulu přidávala špetku děje, který spíše jen navozovala atmosféra války, ale nejvíce se vývojáři vždy zaměří na to, co hráči opravdu chtějí. Tím je samozřejmě akce, ta akce, kterou mají na svědomí desítky a desítky skriptů, jež hru dokonalé oživí, takže po nějakém ději po chvíli ani pes neštěkne. Ovšem Modern Warfare jde dál, nejen, že nám připraví úžasnou akci, ale taky do sebe zakomponuje více prvků návaznosti, které, když se spojí v jeden celek, dají dohromady lákavý vojenský příběh.

Žádná změna nenastala ve stylu procházení herních levelů, stejně jako v minulých dílech, i zde se nebudeme zaujatě plížit po všech čertech pouze s jedním vojákem, ale s americkým mariňákem a příslušníkem britského komanda. Právě s Angličany se budeme nejvícekrát pohybovat u našich ruských bratrů, zavítáme například do města duchů Pripjaťe, nebezpečně blízko k Černobylu, Američané se zaměří zase na prachem zamořený Blízký východ, kde na vlastní tělo také zažijeme výborně zpracovaný výbuch atomové bomby. Jasně, že na všechnu tu akci proti několikanásobné přesile nebudete sami. Pod vaše nohy se připletou další členové komanda, a dokonce chvíli při jejich spolupráci jsem si naivně myslel, že jejich existence má, kromě naskriptovaně otevírání dveří pro postup terénem, nějaký větší význam. V boji vypadají docela efektivně, pod jejich palbou padají desítky nepřátel, skoro stejně jako pod tou vaší. Nicméně není tomu tak, škoda, postup hrou totiž závisí jen na vaší pozici, většinou ne na té palebné, ale fyzické. Kdybych totiž kosil všechny počítačem generované protivníky z jednoho místa, aniž bych se z něj hnul, pravděpodobně bych teď ještě tuto recenzi nepsal.

Řidičský průkaz není na škodu

Při boji se vám zdraví doplňuje automaticky, MW přichází s vychytávkou, kterou dávno známe třeba z Counter-Striku, a to prostřelení zdí, čili neúnavné kosení všeho, co se mihne za jakoukoliv překážkou. Nesetkáme se zde sice se stejně úžasnou fyzikou, kterou najdeme v Crysisu, ale i tak se hra poháněná stále na stejném enginu, jako předchozí tituly, posunula zase o něco kupředu a například výbuchy vypadají ještě lépe než kdy předtím. Ovšem nečekejte, že si z mise odnesete domů jakoukoliv věc, která se někde válí. Žádné předměty sbírat ani rozbíjet nemůžete, tedy snad až na skleněná okna, vojenskou techniku (ve vaší přítomnosti většinou určenou k záhubě) a civilní auta. Sami se prohánět ve vozidlech nemůžete, příležitost k jízdě se vám za celou hru naskytne pouze dvakrát, ale ne nikdy na místě řidiče. Infinity Ward ovšem nekončí pouze na zemi, proletíme se i ve vojenském vrtulníku a bojovém letounu, pro který byla přímo utvořena brutální mise, kdy ze 40mm kanónu odstřelujeme z několika kilometrové výšky mravence s kulomety. Pardon, vojáky s kulomety.

Je třeba zmínit nápaditost všech misí, které vždy přinášejí něco nového, a tak nepřichází na mysl nuda, tedy jeden z největších nepřátel hráče. Doslova jsem si užíval herní návrat o pár let dříve, kdy Cpt. Price začínal jako sniper. Atmosféra na mě doslova kýchala a já neměl odvahu jen tak odejít, lépe řečeno, pořádně a hezky jsem se jí nakazil. Asi vás nepřekvapí proklatě lineární kampaň, byť na místo určení se dá dostat někdy vícero odlišnějšími způsoby, průběh hry v žádném případě nijak nezměníte a jedete pořád dále po předem určené trajektorii, kterou jednou za čas obohatí nějaký ten skript. Audiovizuálně se pohybujeme na dnešním mírném nadprůměru, ovšem ne na takovém, jako jsem nejprve čekal. Propracované pohyby vojáků jsou hlavními plus k tomu, aby se hráč cítil jako v opravdové realitě, ovšem to prakticky nejde. Hra je natolik arkádově zpracovaná, že cítit se opravdově může jen někdo, kdo viděl sto dílů Walker, Texas Ranger s Chuckem Norrisem v hlavní roli, a přitom spadnul na hlavu ze židle. Multiplayer je podobný tomu, který známe třeba s Battlefieldu 2, za utržené skóre hráč získává hodnosti, dle kterých se mu odemykají nové a nové možnosti ku prospěchu klidnější eliminace nepřátel. Rozhodně stojí za to si všechno, co tento titul nabízí, vyzkoušet, ještě lépe hru dohrát dokonce.