Burnout Revenge - recenze

Když před rokem vyšel Burnout 3: Takedown, asi nikdo nečekal, jak velký hit se z něj stane. Jistě, měl už vystaráno o jakous takous základnu fanoušků, ale tolik ocenění včetně mnohých cen Závodní hra roku, to bylo překvapení. S přechodem tvůrčího týmu Criterion, který za arkádovým králem stojí, pod křídla vydavatelské společnosti Electronic Arts a oznámení prací na dalším pokračování Burnoutu, který měl vyjít rok po třetím dílu, pochopitelně vyvstaly mnohé obavy, jestli vůbec je co zlepšovat - a pokud ano, dá se to za rok stihnout? Odpověď je nyní už jasná - ano, dá. Criterion opět potvrdil pozici jednoho z nejtalentovanějších vývojářů současnosti a my, hráči, si tak opět můžeme zahrát nejlepší, nejzběsilejší a nejrychlejší závody pod sluncem. Ačkoliv už se nejedná o tak revoluční dílo jako před rokem a hře by určitě prospělo trochu více testování, přesto je Burnout Revenge oproti Takedownu velkým krokem vpřed. Loňská novinka v podobě tzv. Takedownů, kdy bylo možno poslat soupeře pod kytičky dobře namířeným úderem zboku, zezadu nebo prostým vytlačením z tratě, se více než ujala, a jak už podtitul čtvrtého dílu napovídá, nyní je na ni kladen mnohem větší důraz. Pomsta, to je to, oč tu běží, a závody se mění spíše v šílené souboje, kde místo zbraní používáte automobily. Ty opět nejsou licencovány, a tak se činili vlastní designéři. Výsledkem jsou nádherné vozy, které ovšem nezapřou podobnost se skutečnými sporťáky, čímž samozřejmě neztrácejí svůj půvab - spíše naopak. Bohužel v pozdějších fázích hry se závodní stroje začínají docela podobat přechozím modelům - ačkoliv se nejspíš jedná o záměr, aby měl každý několik výkonových stupňů, není to prostě ono. EA jsou a vždy byli mistři v prezentaci svých her, a tak jsou všechna menu provedeny v agresivním stylu hry a skvělému arkádovému pocitu napomáhají mimojiné obrovské nápisy hodnotící vaše počínání na trati. A že je co provádět! Tratě jsou jedno z největších příjemných překvapení, která nám Burnout Revenge nabízí, a jejich design je to nejlepší, co současná nabídka videoher dokáže nabídnout. Ačkoliv některým hráčům může vyhovovat spíše koncept otevřeného města, Burnout těží maximum z uzavřenosti svých prostředí a nabízí velmi realisticky vyhlížející lokace zpracované do nejmenších detailů. Vyblbnout se tak můžete nejen na množství ramp umožňujících dlouhatánské skoky, ale hlavně při hledání všelijakých odboček a zkratek. Ty jsou označeny poměrně velkými, modře svítícími cedulemi, a tak není nijak těžké je najít - problém nastává spíš v přežití při jejich projíždění. Mnohdy jsou totiž doslova prošpikovány nejrůznějšími nástrahami a jejich návštěvou se již tak dost adrenalinový zážitek ještě násobí. Hlavním a tentokrát i jediným singleplayerovým módem je opět World Tour, ve kterém se vystřídá množství nejrůznějších typů závodů. Oblíbené módy z dřívějška byly dodatečně inovovány a jsou nyní lepší než kdy předtím. Na Race se toho moc zlepšovat nedá, ale například oblíbený v oblíbeném Eliminator už není poslední závodník vyřazován po zajetí celého kola, nýbrž po třiceti vteřinách, což napomáhá dramatičnosti a svižnosti. Ve vynikajícím a masově oblíbeném Road Rage máte stále za úkol vybourat v časovém limitu co nejvíce soupeřů, ale po určitém počtu Takedownů se tento limit zvýší, takže o zábavu je postaráno. Burning Lap je zřejmě nejobtížnějším herním stylem - jen vy proti mnohdy vražednému časovému limitu. Novinkou je tak hlavně závod s označením Traffic Attack. Zde využijete asi největší změnu oproti předchozím dílům - možnost beztrestně bourat do některých civilních vozidel. Ačkoliv se může zdát, že tento prvek hru výrazně zjednodušší (a obzvláště zpočátku tomu tak skutečně je), má přísná pravidla. Bez obav tak můžete ťuknout jen auta jedoucí stejným směrem jako vy, navíc nepřevyšující vyši hmotnost. Takže obyčejné taxíky a menší dodávky můžete vesele třískat až do aleluja, ale jakmile se vám do cesty postaví kamion, autobus či se snad střetnete s civilistou jedoucím v protisměru, znamená to pro vás nevyhnutelné STOP. Ve velmi husté dopravě je ale mnohdy velmi obtížné se orientovat, a když vám vraky zatarasí výhled, mnohdy přehlédnete nežádoucí překážku. Tento element lze ale využít také ofenzivně - šikovným postrčením nic netušícího občana do soupeře lze snadno získat krásný Takedown. Bohužel, získáváte tímto velice nefér zbraň, která vám oproti protivníkům dává někdy až příliš velkou výhodu, jelikož naopak to nefunguje a vy se nemusíte bát, že by vás někdo jen tak sestřelil. Až nakonec jsem si nechal radikálně přepracovaný mód Crash. Pokud jste o něm neslyšeli, vězte, že vaším jediným úkolem se zde stává způsobit co největší dopravní nehodu na propracovaných křižovatkách. Ale to samozřejmě není jen tak. Konečně už nyní záleží na tom, jaké auto... tedy v tomto případě spíše zbraň, si vyberete. Odlišují se od sebe nejen hmotností (ta nadměrná pomůže při silném větru), ale také ovladatelností a hlavně množstvím výbušnin na palubě. Ano, speciálně nadesignované automobily pro tento mód jsou velmi silnou inspirací pro islámské teroristy vzhledem k jejich destrukčnímu potenciálu. Vše ale začíná poměrně klidně a na první pohled dokonce připomíná staré golfové hry z osobních počítačů. Prvním úkolem masového vraha, toho času hráče, je solidně odstartovat. Ukazatel jako vystřižený ze zmíněných sportovních simulátorů, stačí dvakrát trefit zelenou plochu a už se jede. V případě neúspěchu je ovlivněna nejen startovní rychlost, ale také ovladatelnost vozidla a při kritickém selhání může hned na začátku vybuchnout motor. Po první kolizi už jen stačí nasměrovat vrak do hustého provozu a sledovat dílo zkázy. S každým sešrotovaným automobilem vám nabíhá speciální ukazatel Crashbreaker. Na sto procentech přichází čas pro zběsilé mačkání R2, následované velikánskou explozí a tlakovou vlnou, která smete vše okolo a k ukojení vašich destruktivních choutek samozřejmě vybuchují i okolní objekty. Výsledná škoda se pak sečte a vy jste odměněni novým autem, křižovatkou nebo prostě jen uspokojením z takové bouračky, že Kobru 11 budete považovat za patetickou trapárnu. *reklama* Využití Crashbreakeru tím ale nekončí. Časem se vám zpřístupní možnost využít tuto vychytávku i v závodech, čímž vám tvůrci dávají k dobru další nefér výhodu. Jistě, je vcelku logické, že soupeři ji nesmí používat - koho by bavilo vybourat se jen proto, že nějaký schovaný soupeř zrovna stisknul R2, a pro vás je ohromující pocit sundat všech šest soupeřů jedním velkým výbuchem. Pohled, který se jen tak nevidí, ale stojí za to. Tím jsem tak trochu nakousnul samotnou hratelnost, která je naprosto dokonalá. Strhující rychlost, adrenalin v denních dávkách mnohonásobně větších, než je doporučeno, to vše okořeněno tvrdými souboji se soupeři a kličkováním mezi dopravou. Atmosféra hry vám ani na okamžik nedovolí vydechnout a všechny ty skoky, takedowny i havárie si vychutnáte naplno. Tedy nebýt několika nedodělků v technické oblasti. Což o to, graficky nový Burnout ždímá Playstation 2 až na maximum. Dokonalé modely aut, realistické odlesky, detailní a různorodá prostředí spolu s dechberoucími explozemi a šrotováním aut, to vše pasuje Burnout Revenge na jednu z nejlépe (ne-li úplně nejlépe) vypadajících závodních her na trhu. Bohužel, právě tratím se nevyhnulo několik chybek. Častěji než je příjemné se stává, že vaše auto prostě propadne texturou do neznáma, aby se po několika vteřinách vrátilo na trať obvykle na posledním místě. V časově omezených závodech to nepotěší obzvlášť. Druhou, vcelku příbuznou chybou, je občasné nedoskakování textur v okolí trati. Když už jsem u výčtu nedostatků, zmíním i trápení s kamerou. Nový, kinematičtější styl havárií často trpí nevhodně zvoleným úhlem pohledu, kdy vidíte krásnou cihlovou zeď, ale kam letí váš vrak, to už ne. Po stránce zvukového doprovodu není naopak absolutně co vytknout a v této oblasti dosahuje čtvrtý Burnout téměř dokonalosti. Na soundtracku se díky EA podílela řada známých i méně známých umělců. Největší hitovkou je asi exkluzivní singl skupiny Yellowcard nazvaný Lights and Sounds, který nenejdete nikde jinde než na OST Burnout Revenge. Když samozřejmě nepočítáme P2P sítě na Internetu, ale to už odbíhám. Z dalších oblíbených tvůrců zmíním například Apocalypticu, Thrice, Funeral for a Friend nebo Andy Hunter. Bohužel, mix rockových a techno songů nebude vyhovovat každému - pro tento případ je tu možnost promazat herní playlist a nechat v něm jen písně, které se vám líbí. Mě jich po čistce zbyla asi polovina - ale zatraceně kvalitní polovina. Jak tedy shrnout celou recenzi do několika závěrečných vět? Asi takhle - Burnout Revenge je jedna z nejlepších her tohoto roku a jedná se o prakticky dokonalou hru pro všechny, kteří dávají před hardcore simulacemi typu Gran Turismo přednost akční, arkádové jízdě. Zlatou medaili a 95% prostě nelze neudělit - povinnost pro všechny majitele PS2. Bouračkám zdar!