Vynikne hra BLUR mezi obrovskou konkurencí závodních titulů nebo po ní zbyde jen nepatrná šmouha v dálce za ostatními?
Závodní hry bychom mohli dělit na dvě základní skupiny. Ty, které se snaží být realistické a co nejvíce přiblížit virtuální závodění skutečnému životu. Tady by jako ideální příklad zářilo Gran Turismo, na jehož páté pokračování si ještě pár měsíců počkáme. A pak je tu typ, jemuž jde o čistou zábavu z rychlosti a porušování fyzikálních zákonů. Ano, to je ten arkádový typ, a pokud ho preferujete, tak je dnešní recenze určená právě pro vás.
Představuji vám titul „BLUR“ od studia Bizarre Creations, kde vám pouze špinavá hra a vychytralost zajistí titul vítězů. Už jeho název „BLUR“, který v češtině znamená „šmouha“ vypovídá, že rychlost zde bude jedním z důležitých faktorů, ne však jediným. Po zavedení profilu se můžete vrhnout do dvou oblastí- singleplayer nebo multiplayer.
První se podíváme na singleplayer a na vše, co v něm hra nabízí. Kariéra, to jest celý singleplayer. Zní to poněkud stroze, ale věřte, že její dohrání vám nějaký ten čas zabere. V jejím průběhu budete muset splnit určité výzvy jednotlivých bossů, konkrétně devíti a poté se s nimi utkat v závodě „jeden na jednoho.“ Pokud zvítězíte, dostanete protivníkovo auto se vším všudy. No jako motivace ke hraní to zatím docela stačí.
Takže jdeme závodit, vozidla tu jsou řazena do čtyř výkonových skupin a jsou zde licencované značky jako Lotus, Dodge, Ford, BMW, Nissan a další. Jo, to zní fajn, vždycky radši jezdím v něčem, co se dá vidět i na opravdových silnicích. U každého kousku navíc spatříte rozdílné vlastnosti- od zrychlení, rychlosti a držení na trati po obtížnost ovládání. Ovšem tato hra není obyčejná arkáda á la NFS. Jak jsem prve psal, tady se musí hrát špinavě, abyste zvítězili. K tomu vám poslouží tzv. „power-upy“ roztroušené po celé trati. Je jich několik druhů a nebojte, hra vás se všemi blíže seznámí. V jednu chvíli lze mít na sobě tři, tudíž pečlivě volte, které se vám v daný okamžik hodí. Narazíte na firebally, elektrické šoky, miny, štíty, jednoduché plazma střely, nitro zrychlení, pulzní vlny a jedno z hlavních – doplňovače zdraví. Každé auto má totiž lištu bodíků symbolizujících jeho fyzický stav. Bouráním a údery ničivých power-upů se tento stav zhoršuje a jestli dojde na nulu, vaše auto exploduje a vy tak ztrácíte několik cenných vteřin než se znovu objevíte na trati, což v praxi znamená propad klidně až na poslední místo. Nejlepší chvílí pro to je závěrečný úsek trati, vy jste na první pozici s krásným pocitem, že jste jasným vítězem a v tu chvíli do vás vletí fireball, který knockoutuje vaše vozidlo a po pěti vteřinách restartu se na obrazovce první místo změní na sedmé, jen kvůli tomu, že jste se zapomněli „uzdravit.“ Čili být první je v závodě prakticky nepodstatné, dokud neprojedete cílovou páskou, tudíž není na škodu si nechat zbraně v záloze na dotírající soupeře. Právě power-upy dělají z této hry něco vskutku zábavného. Přidávají do hraní element taktiky a záludnosti. Nutno říct, že počítačem ovládaní protivníci příliš netaktizují a víceméně vás po sebrání zbraně bezprostředně atakují, to však neznamená, že vy taktizovat nemáte. A čím dravější a nelítostnější budete, tím více odměn dostanete, neboť hra obsahuje „levelovací“ systém, kdy se vám v každém posunu na novou úroveň odemknou nová vozidla. A cože je to palivo posouvající vás vpřed? Jsou to fanoušci, které získáváte chytrým využíváním power-upů, nebezpečnou jízdou anebo plněním tzv. „fan demands“ –což jsou jednorázové úkoly jako předjet soupeře pomocí dusíku, vystřelit a zasáhnout někoho, když jste ve smyku, apod.
Představa jednoho typu závodů v celé kariéře však zní poněkud stereotypně, proto se kromě klasického závodění potkáte i s módem „checkpoint“, kdy musíte v daném časovém limitu projet vymezeným počtem bodů. Jediné bonusy, co tu najdete, jsou nitro zrychlení a časová prémie v podobě vteřin. Dá se to zvládnout i bez nich, ale v pozdějších kolech i ta jedna vteřina či pár kilometrů v hodině můžou rozhodnout o výsledku závodu. Časová tíseň a důraz na jízdní přesnost dělají někdy z tohoto módu opravdovou frustrační seanci. Třetím typem závodění je „Destruction“, kde název mluví za vše. Pomocí jednoduchých střel musíte zneškodnit co nejvíce vozidel na trati než uplyne čas. Ostatní auta na vás neútočí, jsou jak ryby v kádi čekající na popravu s výjimkou, že větší vozidla se po svém zničení přemění na minu, která vám může uškodit a po úplné explozi tentokrát hra končí, k tomu přidáme, že se nelze uzdravit, takže opatrnost na místě. Tento mód už není tak nervy drásající jako checkpoint a užijete si i čistou radost z destrukce, přesto být jediným predátorem na trati trochu ubírá na adrenalinu. Když jsme u těch tratí, tak ač jich tu naleznete pouze čtrnáct, jsou velmi pěkně vykonstruované, ideálně pro arkádové hody- je libo San Francisco, Tokyo či Hollywood Hills? Několik z nich poskytuje skvělé podmínky pro skokánky a následovné plachtění vzduchem v pár set kilometrové rychlosti. Není tu také problém zažít vyjetí z trati do propasti nebo vykoupání se v moři. Samozřejmě dostat do této situace protivníka je pokaždé příjemnější a zábavnější pohled. Autoři si byli vědomi, že v současné době letí sociální online trendy jako je facebook nebo twitter, tudíž cokoliv ve hře provádíte můžete po propojení s příslušným profilem vzkázat i vašim přátelům a známým. Není to sice kdovíjak pokroková funkce, ale zcela jistě to považuji za vítaný přídavek. A co se týče vašich PSN přátel, kteří vlastní tuto hru, pro ty tu jsou tzv. „friend challenges“ aneb myslíte si, že jste v něčem při hraní výrazně excelovali a chcete to vmést kamarádovi do tváře (profilu)? Tak mu pošlete jakousi výzvu, v níž má možnost pokořit váš úspěch. Je to celkem slušná zábava a bude vás bičovat k lepším výsledkům. Takže abych to shrnul, singleplayer je dobrý způsob, jak se seznámit s hrou a jejími mechanismy, na nějakou chvíli vás chytne „levelování“ a rozšiřování vaší motoristické stáje, ale bez multiplayeru by Blur příliš neobstál.
Nyní se tedy dostáváme k multiplayeru, jenž je velmi důležitou složkou nejen této hry. Na výběr máte online či offline variantu. V offline můžete závodit až ve čtyřech lidech na jedné konzoli za pomocí rozdělené obrazovky. Závodu se účastní i AI, takže se nebudete prát o čtyři příčky. V singleplayeru jsem zapomněl zmínit, že máte na možnost zvolit tři úrovně obtížnosti od easy po hard. V multiplayeru toto není, a co jsem vypozoroval, tak závodění AI ve splitscreenu určitě není nastaveno na „easy.“ Je to možné vysvětlit tím, že nyní se vám do ježdění „pletou“ živí oponenti, i přesto je však viditelné, že dostat se zde na první pozici není tak jednoduché jako v kariéře. Za mě dostává přítomnost offline multiplayeru včetně účasti AI plusové body. A hned se přesuneme k online závodění, kterého si užijete víc než dost. Na první pohled se přesvědčíte, že nabízí více módů než singleplayer, jenže ne všechny jsou přístupné hned od začátku, a tak se budete muset opět od jedničky vyškrábat vzhůru po pomyslném úrovňovém žebříčku, získat auta a respekt soupeřů a hlavně nové módy. Nebojte, nároky na váš „level“ nejsou z hlediska typů her tak vysoké a zhruba kolem 18. úrovně je máte odemknuty všechny.
![]()
Do začátku si s klidem vystačíte s „Driving school“, kam smí pouze hráči do 10. levelu, takže se nemusíte bát silnějších vozů a zkušených protivníků. Pak byste měli určitě zabrousit do vyšší verze „Extreme racing“, kde je možnost stanout proti 19 dalším závodníkům a to je panečku výzva. Každý se svou strategií, jak se dostat do předních pozic, bez omezení. I v těchto módech dostáváte pomocí fanoušků nová auta a nejen to, tu a tam i vylepšení do „mods“ aneb vlastních úprav pravidel závodu. Např.- za používání ničivých power-upů získáte více fanoušků; firebally, co vystřelíte způsobí větší škody; za každé auto, co zlikvidujete se vám obnoví část zdraví, ad. Opět máte povoleny pouze tři mody naráz. Záleží jen na vaší volbě a stylu závodění. Mně se osobně nejvíce osvědčilo ulehčené manévrování před příchozími fireballovými útoky. Dalším typem hry v multiplayeru je týmové závodění, kde je až 20 jezdců rozděleno do dvou skupin (žlutí a modří), a tak útočíte pouze na druhý tým a naopak vašim spoluhráčům pomáháte odstraňováním překážek, soupeřů, hodíte jim záchranný power-up do cesty, apod. Ano, v teorii to vypadá zajímavě a promyšleně a nevím, jak ostatní, ale v každém takovém závodě, kterého jsem se zúčastnil, to bylo spíše ve stylu každý sám za sebe. Třeba situace - jste na šestém místě a za vámi jede váš kolega, je poslední kolo a samozřejmě za lepší umístění je více fanoušků a bodů (pro tým). A co on neudělá, v klidu po vás vyšle několik střel, aby se dostal vpřed. Podle mého je tento mód dobrý nápad, ale za dobu existence závodních her, kdy se jezdilo hlavně sólo, je potřeba si na nový styl kooperačního ježdění zvyknout. Za zmínku stojí také mód ve stylu „destruction derby“, jehož varianta se vybízí též v týmové formě. Tady je vaším jediným úkolem na omezené ploše zlikvidovat co největší počet soupeřů všemi možnými prostředky. Chvíli vás to zabaví, protože je to zase něco nového, ale pak pravděpodobně opět sklouznete zpět ke klasickému závodění. Flatout 2 zůstává v destrukčním ohledu stále na špici. A po nepřetržité přehlídce světelných efektů od power-upů vás možná potěší ještě jeden mód, v němž si zahrajete bez nich, pěkně postaru - jen vy, soupeři a trať, a tak nyní máte šanci předvést své vlastnosti nefalšovaného závodníka. Hra obsahuje ještě další dva módy, ale problém je, že v nich nebyl dostatek hráčů, aby se závod vůbec rozběhl, na druhou stranu se nejedná o typově výrazné odchylky, takže si v pohodě vystačíte s těmi zbylými. V zásadě je multiplayer tím hlavním lákadlem titulu. Dostatečně vás aktivizuje, zvlášť když dostanete možnost se pomstít soupeři, který vás prve knockoutoval a na druhou stranu, když jste vy vyřazeni někým jiným. Ten drive a emoce, jež se vám v tu chvíli vlijí do žil, za to stojí. Málokdy budete chtít opustit hru, když jste o kousek skončili na čtvrtém místě. To si člověk říká- „Tak ještě ‚jeden‘ závod a pak to vypnu.“
Ovládání je v pořádku, v arkádových měřítkách. Některé typy vozidel se drží silnice jako klíště, jiné jdou neustále do smyku, což využijete hlavně při driftování. Množství tlačítek, které používáte při závodu je snesitelné, čili se nestane, že byste při vykonání jednoho příkazu zmateně mačkali vše co vám přijde pod prsty. Na volantu jsem hru neodzkoušel, ale hádám, že jako většina arkádových závodů není ideálním řešením, tudíž obyčejný dualshock vám bohatě postačí.
Grafika v Blur je pěkná, není to nic převratného a oslňujícího, ale každopádně není na co si stěžovat. Díky power-upům je prostředí hezky barevné a zářivé, na dnešní dobu solidní standard. Totiž platí i o hudbě a zvucích. Konkrétně hudbu si ani příliš nevybavuji až na úvodní menu, určitě by potěšila možnost vlastního soundtracku. Zvuky motorů, letících fireballů, elektrizujících polí a drtícího se plechu jsou fajn. Kde hra ubírá na technické kvalitě, tam přidává na hratelnosti.
Tak a máme tu závěr a shrnutí kvalit a nešvarů. Blur je velice zábavnou závodní hrou, která své přednosti uplatňuje zejména v návykovém multiplayeru. Power-upy ozvláštňují celkovou hratelnost a přidávají do závodění taktický prvek. Singleplayer může po čase působit stereotypně, hlavně po odehrání kariéry. Tím pádem by nebylo na škodu poskytnout některým osamělým vlkům více možností. Chválím přítomnost splitscreenu až pro čtyři hráče. Mrzí mě na druhou stranu nevyladěnost týmového závodění, kdy by vozidla ze stejného týmu měla být imunní vůči ‚friendly fire,‘ i když ono to je dost také o mentalitě jednotlivých hráčů. Grafika a hudba neoslní, ale ani neurazí. Doufejme, že se dočkáme i nějakého stahovatelného obsahu. Nicméně v tuto chvíli je to hra, kterou byste měli minimálně vyzkoušet, v případě, že je tento styl váš šálek čaje. Za sebe vřele doporučuji.
