Black - recenze

Absolutně netuším, proč se tahle hra jmenuje Black. Černou totiž přes všechny oslňující exploze není vidět. Criterion se vyšvihli na vrchol hráčského zájmu díky neuvěřitelně vypadající hře Burnout, která přinesla do té doby nevídanou míru rychlosti, dravosti, destrukce - a hlavně hratelnosti. A přesně to samé nás mělo čekat v FPS hře Black, jen hlavní roli místo nablýskaných bouráků měly převzít neméně nablýskané zbraně. Jenže jak to často bývá, tak dlouho se chodí s hypem na hráče, až mu ucho upadne, nebo jak je to přísloví. Nasypme si tedy hned na začátek čistého střelného prachu, Black je první FPS od Criterionu a je to na hře hodně znát. Ale neberme věci od konce. Black buduje atmosféru monumentálnosti od samého počátku, kdy na černé (Black?) obrazovce za doprovodu monumentální hudby a výkřiků z vysílaček pomalu probíhají titulky jako na začátku normálního filmu. Následuje záběr od stropu přes líně se točící větrák do jakési potemnělé místnosti. U stolu sedí přísně se tvářící obrýlený chlápek upnutý do těsného obleku. Do místnosti vchází muž v okovech a sedá si na židli proti úředníkovi. Výslech začíná. Hlavní hrdina, voják jménem Keller, musí vysvětlovat podrobnosti akce vedené proti pašerákům zbraní kdesi ve východní Evropě. Krátké hrané retrospektivní pasáže z výslechu střídané s prostřihy ze zpráv slouží jako příběhové pojivo před každou misí. Scény navozují správnou náladu díky povedenému střihu, efektním záběrům kamerou a celkovému pojetí. Bohužel, obsah není natolik silný jako forma a výsledný pocit je tak velmi rozporuplný. Příběh se totiž skládá ze snůšky naprosto zmatených konspiračních teorií. Vše navíc degraduje až neskutečně suchý závěr, kterému chybí jakékoliv napětí a vyvrcholení. Chlapcům z Criterionu se evidentně zdálo hloupé nechat hru bez příběhu, a tak na poslední chvíli splácali jakous takous story a natočili s pár herci několik scén. Příběh u podobných her ale není těžištěm, takže se přesuneme k podstatnějším věcem. Hned první mise v polorozbořeném městě vás naprosto nadchne. Grafika prostředí vás dostane na první pohled, v ruce třímáte naprosto realisticky ztvárněnou brokovnici a už to vše milujete - a to jste ještě ani nevystřelili první náboj. Dveře z první místnosti jsou zamčené, ale to nevadí. Jednou ranou z brokovnice je vyrazíte a postupujete dál, ven z budovy. Venku se krčí vaší parťáci za kusy zdí a snaží se zbavit dotírajících vojáků. Zapojujte se do bitvy, brokovnici střídá na delší vzdálenosti účinnější samopal. Pár ran a první protivník padá k zemi a vy se cítíte naprosto uchváceni. Duněním explozí, řevem vojáků, realisticky odletujícími nábojnicemi, dírami ve zdech po kulách, mračny prachu z rozstřílených stěn… Prostě vším. Kryjete se za rohy, přebíháte z jednoho úkrytu do druhého a celou dobu držíte spoušť a posíláte na onen svět jednoho protivníka za druhým. A dalšího a ještě jednoho. Máte až úchylně zvrácenou radost ze střílení. Skutečně, žádná jiná hra nenabídne takový požitek ze střelby jako Black. S municí není problém, na zemi je jí po padlých vojácích nadbytek. Hra svižně plyne, ale po chvíli narazíte na první problém; hlavní hrdina nedokáže pořádně běhat. A už vůbec ne skákat. Spoustu ožehavých situací by se dalo vyřešit přeskočením překážky a následním krytím za ní, ale bohužel to nejde. Podobným neduhem trpěl i Killzone, který mi Black ostatně docela připomíná. Obě hry se totiž nesoustředí na samotné zlepšení hratelnosti a přidání nových prvků, ale jdou tvrdě za atmosférickou a efektní podívanou. Black navíc nabízí pouhých osm misí, kterými středně zkušený hráč dokáže proběhnout za takových 10 hodin. Autoři si krátké herní doby byly zřejmě vědomi, a tak ji natahují nefér praktikami. Hlavně se jedná o neuvěřitelně dlouhé pasáže k dalšímu ukládacímu místu - a co je ještě zbabělejší praktika, obtížné pasáže jsou až na jejich konci. Po dohrání se můžete pokusit projít hru na jednu z vyšších obtížností (k dispozici jsou čtyři), jenže to samo o sobě kdoví jaká zábava není. Zvlášť když si uvědomíte, že jediné, co se mění na vyšších obtížnostech, je menší nebo rovnou nulový počet lékárniček do zásoby. Ve totiž hře narazíte na dva druhy lékárniček. Jedny vám doplní zdraví instatně, jiné si můžete schovat na horší časy. A málem jsem zapomněl na sekundární úkoly. Primární musíte splnit vždy, ovšem požadavky na vedlejší závisí na stupni obtížnosti. Co se týče variability, Criterion se moc nepředvedli. Hlavní cíle většinou fungují na bázi postřílej všechno, co se hýbe, a opětuje palbu. Pro splnění vedlejších úkolů zase musíte posbírat nebo zničit předměty rozházené různě po úrovních. Tady ale tvůrci ukázali smysl pro humor, a tak narazíte na věci známe z filmů či na legrácky typu plány iráckého jaderného arzenálu, mapa sídla prezidenta Bushe atd. Black nenabízí žádný jiný herní mód, chybí i jakákoliv forma multiplayeru, což se u FPS rovná málem výsměchu. Ale nesmíme Black vidět zase až tak černě. Co hře chybí na trvanlivosti, nahrazuje intenzitou prvního zážitku. Ten je přímo bombastický. Tímhle oslím můstkem se dostáváme k prvku, kterým se tvůrci proslavili. Exploze. Malé exploze, velké exploze, monumentální výbuchy… Ve hře prostě bouchá kde co. Ovšem pouze to, co nechají vybouchnout tvůrci. Žádná revoluce se nekoná, nelze zlikvidovat všechno. Na druhou stranu, autoři chtěli, aby toho zničitelného bylo opravdu HODNĚ. Naplno jsem si to uvědomil ve druhé misi, kde musíte prvně dobít a následně ubránit farmu. Kde na začátku stálo několik domů, silo a pár zaparkovaných automobilů, zůstaly na konci tři polorozpadlé barabizny, hromady suti, několik ohořelých vraků a pár kráterů, ze kterých se kouřilo. Prostě masakr. Criterion umí zpracovat syrovou destrukci s takovou graciézností, že to je až k neuvěření. Stejně uchvátí až maniakální důraz na přesné ztvárnění každé zbraně, které snad hraničí s naprostou obsesí. Během hraní vám projde rukama pestrá paleta vraždícího nádobíčka od pistolí přes samopaly a útočné pušky až po mazlíka v podobě RPG. V arzenálu nesmí chybět ani obligátní sniperka. Každá zbraň je vytvořena podle reálné předlohy a milovníci střelného prachu na první pohled poznají, že herní AK - 47 je od toho skutečného k nerozeznání. U sebe můžete mít maximálně dvě zbraně zároveň, ideální volbou je útočná puška na větší vzdálenosti a brokovnice do interiérů. Kromě střelných zbraní u sebe můžete nést i pár granátů. U nich se hodí vědět, že se dají předčasně odpálit střelbou, čímž krásně zkazíte snahu protivníků utéct před výbuchem do bezpečí. Což nás přivádí k umělé inteligenci. Vojáci moc rozumu nepobrali - ani vaši, ani protivníci. Mají tendence utíkat před granáty a pro posily, jenže pak se klidně běží schovat za výbušný barel. Když už se ukryjí za solidnější překážku, kouká jim hlava. Trefit se do ní je stejně snadné jak rozstřelit meloun stojící na stole. Evidentně jsou i hluší, protože jim nevadí rozbíjení okna vedle jejich hlav a že najednou zmizel parťák... No co se dá dělat. Občas vám v misi udělají společnost vojáci na vaší straně, ale s jejich pomocí nesmíte moc počítat. Spíš mají tendenci překážet. Proč ale stojí utrácet svoje těžce vydělané peníze za Black? Kvůli grafice. Criterion vymáčkli z dýchavičného PS2 snad absolutní maximum. Prostředí vypadá bezprecedentně nejlépe za poslední dobu. Příroda je snad ještě pohlednější než v MGS 3 a navíc se mise rozkládají na opravdu velkém prostoru. Každá z osmi úrovní má i naprosto perfektní level design, pohyb v exteriérech se střídá s interiéry, narazíte i na povědomá místa (jako třeba koupelna, která jako vy z oka vypadla té z Alcatrazu z filmu Skála). Atmosféru podbarvují naprosto špičkové světelné efekty a hlavním chodem jsou bezesporu tolikrát zmiňované exploze. Pravda, je vidět, které místo může vybuchnout, ale to až tak nevadí. O famózním zpracování zbraní jsem psal, výborně vypadá i efekt při nabíjení. Okolí se na moment rozostří, jen pohled na zbraň zůstává ostrý. Obrázky napoví hodně o kvalitách grafiky, ale vidět hru v pohybu je ještě lepší. Dalo by se říci, že Black vyhrává cenu za nejhlučnější dílo, které kdy člověk stvořil. Bez kvalitní audiosoustavy zůstanete ochuzeni o pořádný kus zážitku. Každá zbraň zní naprosto jinak a věřím tomu, že expert na zbraně by poznal, z čeho se střílí, jen podle zvuku. Povedly se i zvuky dopadů kulek. A nic vás nenazdvihne z křesla víc, než když vám prosviští raketa vedle ucha a exploduje za vašimi zády. Hudební doprovod nezůstává svojí monumentálností hollywoodským velkofilmům nic dlužen a ještě umocňuje dojem akčního filmu, který Black svojí stylizací připomíná. [b]Verdikt :[/b] Black na první pohled přináší naprosto fantastickou akční podívanou a strhující zážitek srovnatelný s filmy jako Skála, kterou se tvůrci viditelně hodně inspirovali. Po audiovizuální stránce nemá slabé místo, což se ostatně od Criterionu dalo čekat. Jenže pokud se podíváte na hru po hratelnostní stránce, zjistíte, že se nejedná o žádný zázrak. Black se zkrátka nedokázal vymanit ze zaběhnutých kolejí žánru. Achilovou patou hry je bezesporu mizerná herní doba, kterou se tvůrci snažili uměle prodloužit, a je to vidět. Navíc příběh není nijak úžasný a umělá inteligence též nepřekvapí. Na druhou stranu, když si vezmeme vzestupnou tendenci série Burnout, dá se předpokládat, že Black 3 by mohla být jedna z nejlepších FPS všech dob. Zatím tu ale máme jen nadprůměrnou střílečku s několik pasážemi, jež se vám vryjí do paměti. [b]LINK(http://www.playstation2.ic.cz/Black.htm;BLACK czech fan site)[/b]