Bioshock - recenze

I to, čemu ledakdo ještě minulý rok skoro nevěřil, se opravdu stalo skutečností. Vymodlený, naslibovaný, vykreslený, představitelně nepředstavitelný, nacucaně mokrý Bioshock vtrhnul jako zběsilá vichřice mezi všechny hráče milující netradiční akce a udělal pořádný brajgl. Striktně si odklikněte, budete to totiž potřebovat jako rozcvičku pro zdárné dokončení nemálo komplikovaného děje této hry. Tedy, abyste rozuměli, komplikovaný děj to bezesporu je, nicméně to není myšleno nijak záporně. V této gamese skoro nic nemůže být myšleno záporně, již teď předesílám pro ty, jež si myslí, že mám něco proti Bioshocku a jeho komplikovanosti děje, že je to jednoduše dobrá hra, které není co pomalu vytknout. A tak to taky dále bude. Oddělat kopu slizounů a opustit město zadními vrátky, co na tom může být komplikovaného, říkáte si. Nejen já si myslím, spolu semnou smetu na jednu kopici i pár dalších hardcore hráčů, že odpověď je více než prostá. A toť – všechno. Nevěříte? Věřte. Tedy, čtěte.

Nebudeme se zdržovat zdlouhavým úvodem, autoři vsadili na první pohled na tuctovou zápletku, ke které přidali špetku úžasné a originální grafiky, ochutili to přiměřeně kořeněným dějem, na úhledné plátky nastrouhali futuristický zbraňový arzenál a po Českém stylu vše zmotali do sebe. Když si to pak poprvé někdo zahrál, měl z toho šok. Možná proto i jméno Bioshock, ani náhodou nepřemýšlejte nad něčím, jako je System Shock. Irrational Games umíchali tak dobrou patlanici, kterou si můžete dát k nedělnímu obědu i dvacetkrát za sebou a i když budete mít pocit úplné sytosti, budete se přecpávat pořád do kola a dokola i za cenu žaludečních vředů, ale zde by možná váš doktor v konstatování vašich činů provedl výjimku, kdyby ne, byl by to hlupák a nerozuměl by v tom případě řádné životosprávě. Bioshock je dobré jídlo, zvláště s díky vám levitujícím rajčetem nad talířem a neustále nabitým zásobníkem u pasu. Další odkliknutí.

Je rok 1960. Právě letíte někde uprostřed Atlantiku, přičemž náhle letadlo havaruje. Jak prosté. Jako jediný přežijete a z posledních sil doplavete mezi všemi trosky hořícího letadla, což je úchvatné, na jedinou věc, která nepřipomíná vlnící se vodu. Hle, maják. I když trochu nahání hrůzu a někomu by se do něj moc nechtělo, vězte, že je to vaše jediná šance na záchranu. Nebo právě naopak? To zjistíte velmi brzo, jelikož se pochvíli pomocí batysféry dostanete do velkolepé podmořské metropole jménem Rapture. Už cestou pod vodní hladinu se díky prezentaci pro všechny nové návštěvníky seznámíte s důvodem výstavby této jakési Utopie a se samotným zakladatelem Andrewem Ryanem. Za dob studené války Andrew Ryan obskákal všechny umělce, významné filozofy, opraváře, strojaře… tedy všechny, kteří by mohli pomoci jeho snu. Vystavět město na oceánském dnu, kryté od všech politických nečistot „tam nad hladinou“. To se mu také podařilo.

Nicméně po čase nepošlape vše tak, jak má. Doposud klidně žijící obyvatelé Rapture po několika letech bádání naleznou vlastní zkázu, byť si to ani zdánlivě ze začátku neuvědomují. ADAM, látka, pomocí které si každý občan dokáže přeměnit svůj genetický kód k vlastnímu prospěchu. Díky Atlasovi, jednomu z normálních přeživších, který si vás odchytne na nejbližší vysílačce, se v průběhu hry dozvíte, že díky ADAMu vznikají nejen různé plasmidy (hra jich nabízí pár desítek kusů), jenž z vás podle interních městských reklam dokáží udělat doslova boha. Vy je samo sebou budete využívat k boji, ke kterému se dostaneme za chvíli. Rapture se změnilo. Rapture se zhroutilo a všichni jeho obyvatelé jsou tím poznamenáni. Za jakousi clonou neproniknutelnosti se před vaším příchodem uskutečnil v Rapture převrat, z obyvatel se stali psychopatičtí maniaci, kteří musejí nosit maškarní masky, jelikož se stydí za svůj vlastní obličej, který prodělal řadu negativních změn právě kvůli ADAMu. Rapture se bortí v základech své podstaty a i přes to všechno chce mít Andrew Ryan poslední slovo. Ten kdo nejde s městem, jde proti městu, jde proti všem. A co hlavně, jde proti Ryanovi. Ten tedy zavedl bezpečnostní opatření, ze kterých by nejednomu běhal mráz po zádech a hojně využívá své infantility. Zakáže komukoliv cestovat na povrch, což bude pravděpodobně jedna z věcí, proč se obyvatelé zbláznili a začínají útočit i jeden na druhého mezi sebou. Je to hotové peklo. Ovšem sám Andrew Ryan není tak dokonalý, jak si kdekdo může myslet. Zapomněl na ty, kteří chtějí přicestovat z hladiny dolů. A právě v téhle chvíli nastupujete vy. Vstupujete do města, abyste zjistili, že se musíte dostat ven.

Rozkoukáte se, po radě Atlase, který ve vás doufá jako v někoho, kdo by mohl pomoci jemu a jeho rodině, se připravíte o ADAMnictví a na vlastní mokré triko zažijete změnu vašeho genetického kódu. Poprvé to bolí, pak už je to brnkačka. Při této příležitosti, kdy vnímáte jen tak na polovinu oka a ucha, se poprvé setkáte s Malou sestřičkou a s jejím, na smrt věrným, ochráncem Velkým taťkou (Big Daddy). Malé sestřičky, dívenky s ďábelským výrazem v obličeji s hlubokým tenorem plní v Rapture zásadní funkci jako sběrnice ADAMu. Mají na to jakousi velkou stříkačku, kterou zarazí nejbližší mrtvole do mozku a tak tuto drahocennou látku vysávají. Posléze si na ní s chutí pochutnají a jdou hledat další mrtvé. Jako doprovod jim slouží Velký taťka, jakýsi plechový mutant, jež má místo ruky obrovský vrták (ano, bolí to), který nesnáší ani to, když se přiblížíte k jeho svěřenkyni na dva metry. Natož abyste na ni vytáhli bouchačku. Tuto dvojici budete potkávat při cestování v Rapture velmi častokrát, byť Velký taťka drží první příčku v síle a celkové obtížnosti ho sejmout. Jakmile se vám to povede, je možné si trochu „pohrát“ s malou sestřičkou. Máte dvě možnosti na výběr. Buď ji kompletně vytěžíte (tomuto českému překladu jsem se poprvé hodně divil), dostanete z ní všechen ADAM a zároveň ji i zabijete. Druhou volbou je ji zachránit. Vysajete z ní pouze menší část ADAMu a změníte tak Malou sestřičku na normální holku, která slušně poděkuje a odebere se k první chodbičce ve stěně, aby se mohla podělit se svými zážitky s ostatními kamarádkami. Je nutné si rozvážit, jakým způsobem budete těchto možností využívat. V případě vytěžení nečekejte žádné díky. Opačně se můžete těšit na dárky od Malých sestřiček ve formě plyšového medvídka, ve kterém se skrývá jeden pár stovek ADAMu a další šikovné věcičky nutné pro přežití. Těmito skutky také měníte samotný závěr hry.

Bioshock přichází s novinkou, kterou byste v tomto žánru jen s těží hledali. Při vaší smrti se objevíte v nedaleké Životodárné komnatě (Vita-Chambers) a vracíte se zpět v momentě, kdy jste přestali hrát, tedy i protivníci budou mít stejně života, jako jste jim ubrali. Zbraně všeho druhu, od normálního coltu po plamenomet plivající tekutý dusík, které v průběhu hry naleznete si můžete různě upravovat, pokud máte možnost. Zbraním, které nám jsou známé nechybí různé řady nábojů (protipěchotní, průrazné…), což naskýtá jistou dávku nutné strategie, jelikož vaši protivníci, spliceři, jsou náchylní jak na co a na jednoho nemusí být nejúčinnější to, co je účinné na druhého. K útoku samozřejmě neodmyslitelně patří plasmidy, které můžete jak najít, tak si je i zakoupit ve Zběračově zahradách, tedy jakýchsi automatech, které budete v průběhu hry pořád a stále nalézat. Díky plasmidům můžete vaší rukou metat elektrické výboje, zapalovat nepřátele na dálku, poslat na ně roj hmyzu, vytvořit si iluzi věrnou vaší podobě a tak je odlákat na nějakou dobu, vytvářet větrné víry, pomocí telekineze si přitáhnout těžko dostupný předmět nebo ho po někom mrštit rychlostí větru... Byli bychom tu ještě dlouho, kdybych měl vyjmenovávat vše, co nám plasmidy mohou nabídnout. Pokud je použijete se zbraněmi, jedná se o smrtelnou kombinaci. Pro splicery, samozřejmě.

Samotné plasmidy a všechna tonika pohání EVE, tedy fialová látka, kterou si můžete po zahackování příslušného automatu zakoupit za dolary, které nejčastěji naleznete v mrtvolách, nebo je kdekoliv jinde najít. Tím se dostáváme k dalšímu prvku hry, který se nazývá hacking. Tímto způsobem si můžeme celkově vzato zpříjemnit váš krátkodobý pobyt v Rapture, lze tak zahackovat automaty a všechny produkty budou pak znatelně levnější, přeprogramovat na svou stranu strážné vrtulníčky, jejichž kulomety jsou smrtící záležitost (Optimus Prime by záviděl), kamery, buňky dodávající zdraví a strážné věže, kterým nechybí plamenomet či další z kulometů. To vše můžeme mít na své straně, pokud se povede v módu hackování pospojovat všechno potrubí tak, jak má být ještě dřív, než by vytekla jakási životodárná tekutina pohánějící veškeré stroje v Rapture. Ovšem jedná se o stále jednu a tu samou činnost, která může po čase někoho omrzet, nicméně spliceři jsou chytří a tak to budete potřebovat. Nemálokrát se stane, že je zapálíte a oni se doběhnou uhasit do nejbližší vody nebo si vyléčit životy. Ovšem pokud máte stroje na své straně, nemají šanci.

Opravdu famózní je zvukový doprovod. Již tak hustou atmosféru, která by se jen špatně cedila i skrz cedník, dokresluje hudba padesátých let. Tu a tam se line z polorozbitého rádia, támhle z gramofonu, který už dosluhuje a točí se z poslední vůle. Co vás ale jako první věc zaujme je grafika. Oslnivá grafika, která nezestárne ani za deset let a bude mít v sobě pořád kouzlo podmořského, chce se mi říci světa, města, které je pro ni jako stvořené. Irrational Games se nechali slyšet, že jen na samotné vodě pracoval nezávislý tým. Zda je to pravda nám může být celkem jedno, protože engine, na kterém vše „teče“ je opravdu, nenapadá mě nic lepšího, pohodový a zmíněná voda nám zůstane vryta v paměti jako něco, na co se jen tak nezapomíná. Bioshock je něco, na co se nezapomíná. Něco, jako je absence nohou či stínu postavy, což někteří namítali, například mě nechává naprosto klidným. To je absolutní minimum, na které můžete ve hře narazit a po čase si toho i přestanete všímat. Tato hra udělala tečku za všemi střílečkami a jakoby vyzívala ostatní hry: „Zkuste být lepší.“ Nicméně mi všichni dobře víme, že nástupce se bude hledat velice těžko. Ale co je pravděpodobnější, že nikdy nebude. Klobouk dolu.