Bad Day L.A. - recenze

Peklo... je proti tomuhle „bad“ dni stejné, jako Trabant oproti Porsche. Tedy připouštím, že porovnat to šlo lépe, ale i tak si udělejte představu, jak zrovna takový den v Los Angeles vypadá. Je idylický den, houmlesák Anthony (dále již jen Tonda) si jezdí po ulicích se svým nákupním vozíkem ze supermarketu, nadává na ty, kteří si ho radši nevšímají, jednou za čas sebere ze země nějakou tu plechovku, zdřímne si a sebere zase plechovku... Z jeho životního zaběhlého cyklu ho vyruší padající letadlo, které mu přelétlo nad hlavou a míří do protějšího mostu. Co teď?! Tonda roztrhne triko vejpůl a tam se objeví jedno velké „S“, odrazil se od země a vzlétl zachránit letadlo plné cestujících... Ne, nechte toho... Kdo mě to budí uprostřed snu... Uaá... Asi jste pochopili, že bezdomovec Toník opravdu není ve skutečnosti Superman a nevzlétne zachránit letadlo. Mimochodem nacpané po okraj radioaktivním plynem, který se po nárazu letadla do mostu rozplyne po celém L.A. a nakazí tak většinu občanů. Když tohle všechno uviděla Tondova tvář, po menší odmlce z něho vypadla v tuto chvíli nejrozumnější věta „Hej, shit!“ a pustil se asi do jednoho z nejbláznivějších dobrodružství, které si on a ostatní obyvatelé Los Angeles mohli přát. Všude kolem vás se mlátí lidé, pobíhají vystrašenci, hořící maníci skáčou z mostu, aby se uhasili (většinou i zabili) a nakonec, vámi asi nejoblíbenější, zombie se zeleným obláčkem u hlavy s jediným posláním – zabít. Partu ještě doplňují se samopalem v ruce bezhlavě střílecí teroristi, kteří mají tohle vše na svědomí. A proti všemu tomuhle nastupujete vy, houmles Anthony, který po splnění začátečních úkolů vyfasuje hasící přístroj, zázračný uzdravovací obvaz a páčidlo. S vaší „drzou“, ale zároveň vtipnou vyřídilkou se budete protloukat všemi možnými, po chvíli až příliš stereotypními, situacemi. Zabíjení zombií nebo jejich léčení hasičákem je ze začátku možná trochu zábavné, to ano, ale pokud jste nuceni tuto činnost pravidelně provádět celou (krátkou) herní dobu, tak to hře na zábavnosti moc nepřidá. Hra je rozdělena na primární a sekundární questy, jako je již zmíněné zabíjení zombií, teroristů, osvobozování uvězněných lidí, hašení požárů, zavírání či otevírání hydrantů atd., které ovšem pro úspěšné pokračování musíte splnit. Pro obranu budete mimo páčidla potřebovat i zbraně – brokovnice, AK 47, kulomet, sniper, bazooka a sprej na vlasy s kombinací zapalovače. A na řadu přichází posouzení grafiky. Nevím, co tímto kouskem autoři měli na mysli, možná provokovat jejich zvláštní originalitou. Každý na to bude mít jiný názor, u mě však nezabodovala. Všude stejní lidé a okolní prostředí je to až k pláči. Autorům bych tedy radil: když už nejste originální, buďte alespoň precizní. Například vymodelování lidských končetin je spíše k pláči než k veselí, jenž měli autoři tímto ztvárněním pravděpodobně na mysli. Hudby si ve hře moc neužijete, spíše se setkáte s podivnými výkřiky spoluobčanů, kteří převážně zvrací či ječí. Asi to má vykreslovat tamní atmosféru, která je podle mého nepovedená. Zkloubení Tondova „amerického“ humoru s dějem špatně vyzní, tak ani z toho nekyne žádný větší zážitek. U hratelnosti je to už o něčem jiném. Je v celku jednoduchá a určitě by jí hned pochytily i děti, pro které ovšem tato gamesa rozhodně není určena. Pohledem z třetí osoby můžete zaznamenat i chyby ve hře, do kterých nejvíce patří “zapadnutí“ do nějaké věci, ze které se vyhrabete leda tak novým načtením hry, pokud jste měli to štěstí a před touto příležitostí jste si hru quick savem uložili. Hru si tedy můžete uložit po každém kroku, což hře moc nepřidá a vy se ani nebudete muset strachovat o vaše přežití. Škoda. Co říci závěrem? Hra v sobě skrývá překvapivě i něco logického, jako je například jezdící auto pořád do kola; tímto zázrakem můžete v jedné vteřině pozabíjet kupu zombií, které jdou po vašem krku. Stačí si jen stoupnout doprostřed kruhovité dráhy auta a koukat na slabomyslné zombíky, kteří vzápětí srazí ono nezastavitelné vozítko. Vy už jen posbíráte nějaké věci, jako je třeba munice, které z nich vypadají, a pokračujete hrou dál. Inu nevím, jestli nad tím autoři vůbec zapřemýšleli, ale i v tak cíleně nelogické hře se dá najít i něco málo logických věcí, což je trochu udivující. Ale dost už těch řečí, radši si zkuste sami poslechnout Tondu a prožít s ním toto nemalé dobrodružství.