Assassin´s Creed - recenze

Po oznámení tohoto poměrně odvážného díla zasazeného do období třetí křížové výpravy se naše pařanstvo rozdělilo na dva pomyslné tábory. Jedni jásali nad historickou tématikou lehce přikořeněnou sci-fi prvky, ti druzí, převážně historici/fantasy ignoranti se spíše skepticky či arogantně pošklebovali. Já se vám v této recenzi pokusím sdělit dojmy z pohledu čistě neutrálního, který stojí na pomezí obou již zmíněných táborů.


„Nic není pravda, vše je dovoleno". Tak zní základní motto hry, tedy přesněji řečeno základní motto všech vašich kolegů asasínů. A o co tu tedy běží? Je to prosté, ujmete se role, jak už to v dnešních hrách bývá, nejlepšího jedince z celé tlupy. Jeho jméno je Altair (v arabštině „letící" a také nejjasnější hvězda souhvězdí Orla), který bude muset znovu získat svou ztracenou prestiž. Což je vcelku logický krok, jelikož by hra s téměř neporazitelným hrdinou postrádala smysl. A tak ze začátku hry dostanete bodanec kudlou do břicha a nevyhnete se ani odebrání velké části výstroje, kterou po celou dobu hry budete za dobře vykonanou práci opět získávat. Vaše mise budou spočívat vždy v jednoduchém schématu. Zjistit koho zabít, informace o jeho maličkosti, kde se vyskytuje a v neposlední řadě provést onen kýžený atentát. Kapitola sama pro sebe je pak úprk napříč městem přecpaným hystericky ječícími lidmi a strážemi, které se vám lepí na paty – samozřejmě za pomocí veškerých freerun kreací, které Altair provádí ladně a sebejistě.





I přes to, že by vše výše popsané bohatě stačilo k náplni celé hry, není tomu tak. Hra má dvě dějství, jedním je onen zmíněný středověk, tím druhým je nepříliš vzdálená budoucnost, kde hrajete za přímého Altairova potomka, Desmonda. A jestli si říkáte, jak k čertu tohle všechno spolu může souviset, budu vás muset zklamat. Zde se to nedozvíte, jelikož bych se pustil do prozrazení toho nejzajímavějšího na celé hře. Mohu pouze prozradit, že do středověku se vracíte pomocí zachované paměti, která je uložená v Desmondově DNA. Ano, každému tato sci-fi tématika nemusí zrovna sednout, ale já říkám proč ne – mě upoutala a dovedla i k přemýšlení nad celým příběhem, což byl jistě tvůrčí záměr. Takže zde musím jednoznačně vztyčit palec vzhůru.


Assassin´s Creed vyniká tím, že je jednou z prvních her, kde se tento hit současné doby, tedy freeruning, snaží protlačit i do her. A setsakra se jim to vyplatilo, jelikož to funguje jako jedinečný prostředek k zahnání stereotypu, který ve hře bezpochyby je. Nicméně provedení, byť by mohlo být propracované ještě o ždibec lépe, je i tak v současné době bezkonkurenční. Altair před princátkem perským rozhodně nezahálí – skáče, přeskakuje, chytá se říms a hlavně leze stejně famózně jako známý pavoučí muž. Právě dostávání se na vyvýšená místa patří dle mého k tomu nejfamóznějšímu z celé hry. Ono takové šplhání po všech detailně a přesně zpracovaných památek ve městech jako jsou Jeruzalém, Damašek, Akkon má opravdu něco do sebe, zvláštní středověké kouzlo, které jako stejně jako příběh nemusí sednout každému. Pomyslnou třešničkou na dortu je pak seskočení z hrazdy rozhledny (určité památky, věže..) přímo do povozu se senem. Věřte, že budete hodně dlouho jen tak blbnout s touto velice efektní finesou. Mimo jiné se dá seno využít i jinak, například při útěku před stráží v něm můžete nalézt dočasný úkryt. Ale pozor, jestliže vás z dálky některý ze strážných při skákání do sena uvidí, Altair automaticky vyleze a vy budete muset dál pokračovat v úprku.


Takový vrah si žádá ten nejúčinnější a přesto co nejméně nápadný arsenál, který bude sloužit dokonale k rychlému a hlavně jistému usmrcení všech, kteří by mohli jakkoliv ohrožovat čistý průběh mise a samozřejmě také samotnou oběť. Jak jsem naznačil v úvodu, zbroj si budete muset získávat plněním úkolů, tak vám rovnou naservíruji, z čeho se skládá plná výzbroj. Vaší základní a jistě také nejpoužívanější zbraní bude zákeřně vystřelující se dýka z vaší levé ruky. Pozorní čtenáři již jistě vědí, že všichni asasíni byly nuceni si nechat amputovat prsteníček pro co nejlepší úchop tohoto udělátka. Touto zbraní budete zabíjet všechny vaše oběti či pouhé stráže. Ideální je pak zabití zezadu, kdy ostrou čepelí nepříteli pěkně prošpikujete záda – oběť umírá téměř okamžitě a bez zbytečného křiku, který by vás mohl prozradit. Jestliže vás stráž zpozoruje, je vhodné složit ruce k sobě a hrát mnicha tak dlouho, jak jen to bude potřeba. Další zbraní je dlouhá dýka, kterou můžete zde na obrázcích spatřit na Altairově zádech. Jedná se o velice rychlou zbraň, kterou pak nejčastěji podřezáváte krky v průběhu rychlých tanečků. Velice účinné při boji proti velké přesile. S používáním této zbraně také souvisí vrhací dýky, které se hodí k eliminaci otravných lukostřelců, kterých s postupem času na střechách budov přibývá a přibývá. Samozřejmostí je pak váš meč, s kterými Altair dovede skutečně divy. Časem budete zvládat krycí i útočná komba, která vám šarvátky se strážnými velice ulehčí. Všem doporučuji shlédnout některá videa, kde se bojuje pouze pomocí mečů, jelikož tato stránka hry se tvůrcům podařila skutečně na výbornou a je třeba smeknout.


Zatím tu máme téměř dokonalou hru - příběh originální a velice poutavý (lehce tématikou připomíná Šifru mistra Leonarda), povedená implantace freeruningu, dav se chová tak jak má, arsenál zbraní je fajn.. jenže něco se zkrátka pokazit muselo a tím prvním faktorem, a bohužel také velice podstatným, je umělá neinteligence strážných. Když dva strážní stojí metr od sebe, vy jednoho zabodnete, poté se oddáte modlení a odkráčíte pryč a strážný si vás nevšimne! To už je pořádná ostuda pro vývojáře. Navíc mi příjde, že NPC postavy reagují na smrt svého kolegy jakýmsi impulsem, který následuje až po dopadnutí mrtvoly na zem, nikoliv zrakem. Takže může nastat taková situace, že strážný, který je 20 metrů od svého kolegy, a kterého jste právě usmrtil, se otočí až po jeho dopadnu na zem. Stráže se vás ani nepokouší přelstít, obejít vás a neskutečně krkolomným způsobem používají freeruning. Dalším nedostatkem, nad kterým nelze přimhouřit oči, je obrovský stereotyp. Celá hra spočívá v jedné a té samé zajeté koleji, z které horko těžko budete vybočovat. Ostatně to už jsem napsal v úvodu recenze. Naštěstí je hra plná dobrovolných misí, jako záchrana obyvatel od otravných vojáků, pobití všech 60 templářů schovaných po celé mapce každého města, nalézání skrytých vlajek atd. Poslední nedostatek, který si zde vezmu na paškál je jistá zabugovanost hry. Velice kolísavý framerate a občasné prolínání vašeho těla s okolními objekty by se dalo tolerovat, ovšem tolerovat se nedá zamrzávání hry, kde pomůže jen restart celé konzole. Když mi hra zatuhla poprvé, pouze jsem se usmál. Ovšem když se mi to v jednom dnu stalo posedmé, začínal jsem přemýšlet nad tím, zda tvůrci nejsou tak trošku sadisti. Toto je zkrátka fatální nedostatek, který by se v dnešních hrách vůbec neměl vyskytovat a neřeší ho ani nedávno vypuštěný update.


Hru jsem dohrál za přibližně tři dny, s tím že jsem každý den odehrál přibližně 3 hodiny. Jedná se tedy o průměrnou herní dobu. Co není průměrné, je veliká dávka přidaných bonusových misí, které si každý majitel jistě všechny projde. Příběh mě bavil celou dobu hry, stejně tak jsem obdivoval úžasné audiovizuální zpracování, které je v jistých pasážích bez nadsázky dechberoucí. Každé ze tří měst má svůj specifický filtr – Akkon má tmavomodrý nádech, Damašek je krásně prosluněný a Jeruzalém oplývá zase přenádhernou barevnou paletou. Ovládání je uživatelsky maximálně příznivé a zaručuje po celou dobu hry perfektní komfort. Pro ty, kterým by přeci jen činilo problém, je tu možnost rozšířeného HUDu, kde vám neustále signalizující legenda k tlačítkům říká, co právě můžete provést. Nebýt všech těch bugů a stereotypnosti, mohla si tato hra zasloužit beze všeho titul hry roku. Takhle se budete muset spokojit se statusem vysokého nadstandardu v krásném grafickém kabátě. Tato série se má stát trilogií a příští díl nás dost možná zavede do dávného japonska plného ninjů. Nezbývá, než jen čekat.

Mrkněte na naši videopreview.