187 Ride Or Die - recenze

Doufám, že budete všichni souhlasit, když si dovolím tvrdit, že žánr tzv. undergroundových závodních her je v současné době velice populární. Začala to už v dřívějších dobách, velice oblíbená série Need for Speed, která osadila svůj sedmý díl drsným prostředím nočního velkoměsta, vybrala do závodnického arzenálu ty nejšpičkovější káry světových značek a všechno to doplnila nitrem, aby to mělo ten správný odpich. Zanedlouho následovalo další pokračování a všechny ty rádoby konkurence (Juiced, Street Racing Syndicate...) v tu ránu neměly ani nejmenší šanci na nějaký výrazný úspěch. Zkrátka jim chyběl nějaký nápad, s jehož pomocí by mohly sesadit NFSU z trůnu. O malou revoluci v závodnickém žánru se nyní ovšem pokouší titul 187 Ride or Die. *img1* Vítejte! Máte chuť na něco opravdu ostrého? Na pořádný flák zábavy, pikantní grafiku, delikátní zvuk a doslova nesmrtelnou životnost? Nuže, jaké jsou tedy ingredience? Jako základ si připravte rychlostí oplývající Need for Speed Underground, přidejte k tomu trochu destruktivního Burnoutu, doplňte to pořádným arzenálem stylových bouchaček z vaší oblíbené akční hry a okořeňte to drsným slovníkem z GTA: San Andreas. No, řekněte sami, není to jednoduché? Nejde o nic extra složitého, ale v tom případě teda nechápu, kde se stala ve francouzských studiích Ubisoftu chyba, že nám naservírovali namísto pořádně vypečeného a šťavnatého kusu adrenalinového šílenství pouze jakýsi polotovar, který za svými vzory výrazně zaostává. 187 Ride or Die ztrácí na konečném hodnocení procenta spíše jenom kvůli drobným detailům, avšak najde se i pár výraznějších chyb. Tou největší bude určitě přílišný stereotyp. Ve chvíli, kdy jsem si zahrál pouhopouhé demo, jsem si myslel, že tato hra bude prostě pecka, ale jakmile jsem okusil story mód v plné hře, zjistil jsem, že to nic tak světoborného není a nevydržel jsem se bavit ani dvacet minut. Ale o co vlastně jde? Váš šéf, sponzor, kmotr - říkejte si tomu, jak chcete - si pro vás do každé mise připravil jednoduchý úkol. Většinou jde o dokončení závodu na prvním místě, zničení určitého nepřátelského auta, popř. ochránění auta přátelského apod. K tomu všemu vám dopomáhá váš spolujezdec, který ze střešního okénka střílí po všem, co se vám připlete do cesty a současně obsahuje alespoň malé množství nafty nebo benzinu (včetně volně stojících cisteren a barelů). Bohužel vám hra nedá nic zadarmo, a pokud tedy nemáte po ruce nějakého kamaráda, který by ochotně vypomohl v kooperativním módu, budete se muset věnovat řízení a střílení zároveň. Míření sice funguje na systému „poloautomatiky“, který bych ve zkratce vysvětlil tak, že ať se natočíte svým sporťákem směrem k autu protihráče jakkoliv přesně či nepřesně, máte šanci zasáhnout cíl pokaždé téměř stejnou. Kromě klasických závodních tratí a okruhů zde sem tam narazíte i na jakési arény (Tady to zavání Destruction Derby!), které jsou alespoň malým oživovacím prvkem v této až nepěkně lineární hře. Když už jsem tedy začal hanit, nesmím opomenout zvukovou stránku hry. Samotná hudba v pozadí zní velice dobře, obzvláště nadšení budou příznivci černošského hip hopu, ale dabing postav je naprosto šílený. Při shlédnutí úvodní videosekvence jsem ani pořádně nevěděl, jestli mě má fakt, že obtloustlého afroameričana ve středních letech (a to mu ještě ubírám) dabuje nějaký pubertální černoch, jenž právě vychodil střední školu, zarazit, anebo spíše rozesmát. Možná si řeknete, že to vlastně nemůže být nic tak špatného, ale představte si, že váš dědeček, který ještě pamatuje manévry za druhé světové války, mluví hlasem Vojty Kotka. *reklama* Navíc se autoři rozhodli, že do hry naházejí tolik černošského slangu a s ním spojených nadávek, že si pak dobrý angličtinář může připadat jako Pražák na brněnské tancovačce, kde rozumí asi každému pátému slovu... Což o to, ono by to ani tak nevadilo, například v GTA: San Andreas se to také hemží samým gangsta, nigga, homie, apod., ale to, co předvádí borci v 187 Ride or Die, je již přeci jenom trochu do nebe volající. Nejsem žádný puritán či nějaké jiné pochybné individuum, ale slovník používaný v této automobilové akci se mi velice rychle oposlouchal a namísto toho, aby příjemně doplňoval atmosféru hry, působil spíše protivně. Nějaké kladné body? Proč ne... Řekněme, že si 187 Ride or Die ukousne z vaší paměťové karty pouze několik desítek kilobajtů, což vám bude připadat naprosto skvělé a úžasné až do chvíle, kdy zjistíte, že za cenu úspory místa na memory card budete muset při každém spuštění hry volit vámi preferovaný jazyk, video mód (50, popř. 60 Hz) a navíc ještě potvrzovat funkci autosave. Teprve až potom si budete moci vychutnat animované logo Ubisoftu a vybrat si pofil, přičemž na vás vyskočí informace o tom, že vámi zakoupený produkt je vybaven takovou vymožeností, jakou je autosave, a hra se zeptá, jestli ji budete chtít využívat. (Aaargh!) Alespoň, že se intro animuje na pozadí hlavního menu a vy nemusíte marnit další vteřiny jeho sledováním (už dokonce i pochybuji o tom, že by autory napadlo něco jako možnost jeho přeskočení). *img2* Snad jediné, co mi nedovoluje dát hodnocení pod 70%, je grafika. Nejde sice o nic ohromného a hráči, kteří jsou navyklí na oku lahodící Gran Turismo 4, popř. Burnout Revenge, by si před 187 Ride or Die jenom odplivli, ale i tak se opravdu dá na co dívat a taková honička na dálnici u pobřeží posetého stovkou palem a stánků rychlého občerstvení je přinejmenším příjemný zážitek. Želbohu jsou veškeré textury trochu jednotvárné a časem se okoukají, což ani příliš nevadí, jelikož ještě dříve vás omrzí celá hra. Pány (a možná i některé dámy) navíc jistě potěší, že většinu závodů startuje výstřelem z pistole pěkná mladá (spíše svlečená než oblečená) dívka, ale koneckonců to jsme tu měli už i u prvního undergroundového dílu Need for Speed. Za zmínku stojí, že jednu ze slečen ve hře (v animovaných sekvencích si jich užijete dosyta) „ztvárnila“ modelka Thekla Roth a kromě ní si můžete během hraní všimnout i hoppera Guerilla Blacka a herce Larenze Tate. (Upřímně řečeno mi ale ani jedno z jmen nic neříká...) Sečteno, podtrženo. Máme tady další dobrý nápad, jenž se povedl vývojářům uzemnit a následně i zabít množstvím chyb a celkovou nedotažeností projektu. Nebýt naprosto šíleného dabingu, který zcela znechucuje jinak po vizuální stránce velice dobře vyvedené animace doprovázející příběh, spousta hráčů by vydržela u 187 Ride or Die déle než jen pár desítek závodů; nebýt té naprosto stupidní nutnosti volit před každým spuštěním hry jazyk, video mód a autosave, neprotivilo by se mi hraní ještě dříve, než jsem se vůbec dostal do hlavního menu; a nakonec nebýt té celkové nevyváženosti mezi prvním dojmem a celkovou hratelností, možná by se hodnocení vyšplhalo až někam k devíti desítkám procent, kdo ví... Jak vidíte, stačilo by docela málo a objevil by se na trhu konečně nějaký konkurence schopný produkt, který by výrazně ohrožoval dominantní postavení Need for Speed Underground (ať už jde o první či druhý díl). Vždyť jen za ten špičkový soundtrack by se nemusela stydět žádná áčková hra... Mno, škoda. Maníci z Electronic Arts mohou být i nadále klidní, že jejich „Undergroundi“ ani nyní nenašli žádného rovnocenného soupeře, a mohou pokojně pracovat na dalších závodních peckách. A řešení pro autory 187 Ride or Die? Až příště vymyslíte něco podobného, šoupněte to do automatů! Těch deset kaček za jízdu určitě nikomu chybět nebude a zároveň hra za ten jeden závod nikoho neomrzí...